Okamžitě se rozběhl kolotoč, který jsem absolutně nestíhala. Ve mžiku bylo okolo mě asi deset lidí. Sestry mi držely nohy, hlavu a tlačily na břicho. Doktorka poslala porodní asistentku pro zvon – NIC. Potě si řekla o kleště ale na ně naštěstí nedošlo, ani nevím proč.
Najednou jsem ucítila šílenou bolest, na kterou nikdy nezapomenu – doktorka mi nastřihla hráz. Bolest jsem cítila kvůli tomu, že už jsem neměla kontrakce a na umrtvení nebyl čas. Tlačila jsem na „prázdno“ bez kontrakcí a už jsem propadala v zoufalství. Měla jsem hrozný strach, že syn umře.
Akorát přicházeli lékaři na akutní císař ale já věděla, že už nebyla žádná šance, aby syn přežil. Doktorka nařídila znovu zvon té největší velikosti, já zatlačila z posledních sil a s pomocí zvonu se syn zrodil na svět.
Když jsem se na něj podívala, byl modro-fialový, neplakal a byl celý omotaný v pupeční šňůře, kterou měl na 3x omotanou okolo krku. Sestry ho rychle odnesly a já čekala asi 20 minut, než mi někdo přišel říct verdikt jestli žije nebo ne.
Koukala jsem do stropu a připadala jsem si jak z jiného světa. Co když o něj přijdu? O úplně zdravé mimčo, jen kvůli tomu, že jsem nezvládla porod?! Okamžitě jsem si vše vyčítala…
Najednou přišla doktorka a v náručí držela Mišku. Byl přenádhernej, jen měl vytaženou hlavičku nahoru (díky zvonu) ale to mu do druhého dne zmizelo. Odnesla ho na přístroje a já na sále byla do 23:00. Neporodila jsem placentu, takže jsem šla do narkózy, ve které mi rovnou zašily i nástřih.
Těšila jsem se až tento den bude za mnou, až se vyspím a budu se cítit zase fajn.